Éra Envera Hodži: Zrod nejtvrdší totality v Evropě
Po druhé světové válce, v roce 1944, se Albánie dostala pod vládu Komunistické strany Albánie vedené Enverem Hodžou. 29. listopadu 1944 byla vyhlášena Albánská lidová republika a země se rychle transformovala do totalitního státu. V roce 1948 se strana přejmenovala na Albánskou stranu práce (PPSh). Hodža uplatňoval tvrdou politiku centralizace moci, potlačování opozice a absolutní kontroly nad společností. Režim likvidoval politické odpůrce, cenzuroval svobodu projevu a prosazoval ideologii marxismu-leninismu.
Od Moskvy k Pekingu: Cesta do absolutní izolace
Enver Hodža se nejprve orientoval na Sovětský svaz. Po smrti Stalina (1953) a po nástupu Nikity Chruščova, který kritizoval Stalinův kult osobnosti počaly neshody se Sovětským svazem, poněvadž Hodža neunášel projevy destanilizace. Považoval je za akt zrady marxismu-leninismu. Nevyhovoval mu ani počínající dialog SSSR s Titovou Jugoslávií. V roce 1961 spolupráci s Moskvou definitině ukončil a obrátil se k Číně. V roce 1968 Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy na protest proti invazi vojsk tohoto paktu do Československa. Invaze SSSR do ČR byla Albánií vnímána paradoxně jako akt imperialismu Sovětského svazu, tedy důkazem, že SSSR není dostatečně věrná odkazům marx-leninského komunismu. Tento krok zdůraznil rostoucí izolaci Albánie a její odmítnutí spolupráce s východním blokem.
Ekonomický kolaps a mýtus o stovkách tisíc bunkrů
Komunistická Albánie prosazovala politiku ekonomické soběstačnosti a kolektivizace, která měla tragické dopady na hospodářství. Kolektivizace zemědělství a znárodnění průmyslu vedly k poklesu účinnosti a produktivity. Albánie se ocitla v chronické ekonomické stagnaci, s nedostatkem základního zboží a závislostí na zahraniční pomoci, která byla nakonec odmítnuta kvůli politické izolaci. Typickým symbolem ekonomické politiky byla masivní výstavba bunkrů po celé zemi, která měla chránit Albánii před fiktivními nepřáteli. Tyto betonové stavby představovaly obrovské plýtvání zdroji a jsou dnes připomínkou paranoie tehdejšího režimu. Udávané počty se hodně liší a odhadují se mezi 200 až 600 tisíci. Údajně vycházel jeden bunkr na tři občany Albánie. Ale to jsou pouze neověřené mýty. Po smrti Mao Ce-Tunga v roce 1976 se Čína, pod novým vedením, začala otevírat světu. Enver Hodža Čínu obvinil ze zrady marxismu-leninismu a z opouštění socialistické cesty. V roce 1978 Peking veškerou spolupráci s Albánií utnul a Albánie zůstala naprosto osamocena.
První ateistický stát na světě a potlačování tradic
Komunistický režim se po celou dobu svého trvání snažil vymýtit tradiční albánskou kulturu a náboženství. Výsledkem bylo, že Albánie byla v roce 1967 prohlášena za první ateistický stát na světě. Mešity, kostely a jiné náboženské stavby byly uzavřeny nebo zničeny a náboženská praxe byla zakázána. Režim zavedl nové socialistické hodnoty, které měly nahradit tradiční rodinné vazby a kulturní normy. Propaganda se zaměřovala na budování kolektivní identity. Mnoho Albánců si nadále udržovalo své tradice tajně. Albánie za Envera Hodži zažila jednu z největších mezinárodních izolací v dějinách moderní Evropy. Uzavření hranic a přísný dohled nad obyvateli znemožnily cestování a zabránily kontaktu se zbytkem světa. Tato izolace vedla k tomu, že Albánie zaostávala v technologickém a ekonomickém rozvoji. Enver Hodža zemřel v roce 1985. Vlády se ujal Ramiz Alia, který si uvědomoval, že Albánie je v troskách a začal navazovat alespoň symbolické vztahy s okolními zeměmi.
Pád režimu a drsná cesta k demokracii
Po revolučním hnutí ve východní Evropě zůstávala Albánie posledním ortodoxně marxistickým a stalinistickým režimem, a to až do revolučního roku 1991. V únoru 1991 svrhli demonstranti desetimetrovou sochu Envera Hodži na Skanderbegově náměstí v Tiraně. Po pádu komunismu se země začala pomalu otevírat světu. Transformace byla obtížná a provázena politickými nepokoji, ekonomickým kolapsem a emigrací stovek tisíc Albánců za lepším životem. 90. léta byla drsná a de facto na komunistické časy v oblasti drancování země navazovala. Ale to je zase jiná kapitola.
Jedním z trvalých důsledků je ekologické dědictví komunismu, které Albánie řeší dodnes.
Dnešní Albánie: Jizvy minulosti a vize roku 2030
Komunistická minulost nadále ovlivňuje společnost a infrastrukturu země. Mnoho Albánců si uchovává vzpomínky na traumatické zkušenosti této éry a politická elita své občany ani za třicetpět let nepřesvědčila o víře ve státní struktury. Mladší generace ve velkých městechje optimističtější, ale z ekonomických důvodů stále migruje za prací do západní Evropy a za oceán.
Komunismus zanechal v Albánii hluboké jizvy, které jsou viditelné dodnes především v hospodářské a ekonomické sféře. Dnes ale Albánie stojí na křižovatce mezi svou komplikovanou minulostí a ambicemi budoucnosti jako sebevědomý stát obrácený směrem k západní Evropě. Je jen otázkou času, kdy bude Albánie do evropských struktur začleněna naplno. Poslední zprávy mluví o vstupu Albánie do EU do roku 2030.
Přečti si také, kam Albánie směřuje dnes a jak se vyrovnává se svou minulostí.
