Tento systém byl natolik robustní a propracovaný, že dokázal přežít staletí osmanské nadvlády, protože horalé odmítali uznat cizí náboženské či světské právo a raději se řídili svými vlastními „zákony hor“. Kánun se detailně věnoval každému aspektu lidského bytí – od správy majetku a hranic pozemků přes pravidla svatebních obřadů až po specifické povinnosti při hostině, přičemž jeho hlavním cílem bylo zachování rovnováhy a cti v rámci klanové společnosti, kde byla rodina důležitější než jednotlivec.
Rodinná čest nade vše
Ústředním pojmem celého Kánunu je osobní a rodinná čest, která byla v drsném prostředí vnímána jako nejcennější statek, jejž nelze koupit, ale velmi snadno ztratit. Pokud byla čest rodiny zasažena, Kánun neviděl řešení v odpuštění, ale v přesně definované kompenzaci, která v nejhorších případech nabývala podoby krevní msty, tedy gjakmarrja. Tento mechanismus nebyl projevem bezpráví nebo chaosu, ale naopak velmi přísně regulovaným procesem, kdy krev směla být smyta pouze krví dospělého muže z rodiny pachatele.
Pravidla kánunu byla nepřekročitelná
Kánun však zároveň obsahoval celou řadu pojistek, které měly zabránit totálnímu vyhlazení kmenů; například zakazoval útočit na muže v doprovodu ženy, v blízkosti dětí nebo v momentě, kdy se dotyčný nacházel v „besa“ (dočasném příměří). Symbolem této éry se staly kamenné věže kulla, v nichž se muži ohrožení krevní mstou ukrývali i desítky let, zatímco o hospodářství se venku staraly ženy, které byly krevní mstou nedotknutelné.
Pohostinnost jako kód
Fascinujícím prvkem Kánunu je také jeho pohled na pohostinnost, která hraničí s posvátnou povinností a tvoří protiváhu k jeho krutějším ustanovením. Podle těchto pravidel není hostitel majitelem svého domu ve chvíli, kdy do něj vstoupí host; dům v tu ránu patří „Bohu a hostu“. Tato povinnost ochrany byla natolik silná, že pokud byl host napaden poté, co opustil hostitelův dům, musel hostitel vyhlásit krevní mstu útočníkovi, aby očistil svou čest, i když s hostem nebyl nijak příbuzný. Tento absolutní závazek ochrany cizinců je hluboce zakořeněn v albánské mentalitě a vysvětluje, proč se v albánské kultuře dodnes setkáváme s až nepředstavitelnou mírou štědrosti vůči návštěvníkům, která je v západní Evropě již dávno zapomenuta.
Kánun jako historická relikvie?
Přestože se moderní Albánie snaží od dědictví Kánunu distancovat a považuje ho za relikt minulosti, jeho stopy jsou v sociální struktuře země stále patrné. Během komunistického režimu Envera Hodži byl Kánun pod trestem smrti zakázán a státu se téměř podařilo jej vymýtit, ale po kolapsu režimu v 90. letech se v období chaosu a slabého státu krevní msta na severu země znovu objevila. Až v roce 2008 albánská vláda zakázala krevní mstu zákonem.
Dnes je Kánun spíše předmětem antropologických studií a literatury, jako jsou díla světoznámého spisovatele Ismaila Kadareho, ale morální imperativy Kánunu – důraz na dané slovo, věrnost rodině a ochrana slabších – zůstávají integrální součástí národní povahy. Pro pochopení současné Albánie je tedy nezbytné vnímat Kánun nikoliv jako mrtvou knihu zákonů, ale jako kulturní kód, který po staletí formoval hrdost a nezávislost tohoto balkánského národa.
Kánon nelze pochopit bez znalosti hlubokých kořenů albánské identity.
Role ženy a Kánun
Postavení žen v rámci tradičního Kánunu bylo na první pohled velmi limitované a striktně vymezené. Ženy byly vyloučeny z dědictví majetku, nemohly vlastnit půdu, neměly hlasovací právo na kmenových shromážděních. V systému krevní msty byly považovány za nedotknutelné, protože se věřilo, že jejich krev nemá stejnou „hodnotu“ jako krev muže. Tato zdánlivá bezprávnost však paradoxně poskytovala ženám v drsných časech určitou formu ochrany; žena mohla bezpečně procházet územím znepřátelených rodů a nosit jídlo mužům ukrytým v obranných věžích, aniž by se musela bát, že se stane terčem útoku. Kánun sice ženu stavěl do područí otce a později manžela, ale zároveň jí přiznával absolutní autoritu uvnitř domácnosti při výchově dětí a správě vnitřních záležitostí rodiny.
I u žen existovaly vyjímky
Právě z těchto rigidních pravidel a potřeby zachovat rodovou linii v situacích, kdy rodina přišla o všechny mužské dědice, se zrodil unikátní fenomén „panen pod přísahou“ neboli burrnesha. Kánun totiž umožňoval ženě, aby se dobrovolně zřekla své ženské identity, složila slib celibátu a přijala roli muže. Tento akt nebyl motivován sexuální orientací, ale sociální nutností a snahou o získání svobody. Jakmile žena složila tuto posvátnou přísahu před radou starších, začala se oblékat jako muž, nosit zbraň, pít alkohol v mužské společnosti a především mohla spravovat rodový majetek a zastupovat rodinu navenek. Společnost k ní od té chvíle přistupovala jako k muži se všemi právy i povinnostmi, včetně povinnosti účastnit se krevní msty, pokud by to situace vyžadovala.
Burrnesha jako „právní“ klička
Fenomén burrnesha představoval fascinující „právní kličku“ uvnitř jinak neúprosného Kánunu, která dovolovala ženám uniknout domluveným sňatkům a získat nezávislost, která jim byla jinak odepřena. Panna pod přísahou se stala hlavou rodiny a požívala obrovské úcty celé komunity za svou oběť, kterou přinesla v zájmu zachování jména a majetku svého rodu. I když byla tato tradice po staletí běžnou součástí života v albánských horách, s modernizací společnosti a rozpadem kmenových struktur začala postupně zanikat. V dnešní době žije v odlehlých oblastech severní Albánie již jen posledních několik desítek těchto žen, které jsou živoucími památníky doby, kdy slovo a přísaha měly sílu změnit i samotnou biologickou identitu člověka v očích zákona.
