Toxická historická stopa
Abychom pochopili dnešní stav albánského životního prostředí, musíme se vrátit před rok 1991. Občas tradovaný mýtus, že Albánie byla za komunismu „zeleným rájem“ díky nedostatku aut a plastů, je velmi zavádějící. Komunistická vláda Envera Hodži ekologii naprosto ignorovala a v honbě za soběstačností budovala těžký průmysl bez jakýchkoliv filtrů či čističek. Továrny v Elbasanu a další metalurgické komplexy vypouštěly toxické látky a těžké kovy přímo do řek a smog z uhelných elektráren a továren beztrestně zamořoval ovzduší. Příroda byla vnímána pouze jako zdroj pro industrializaci a jakákoliv diskuse o její ochraně byla považována za buržoazní přežitek.
Psychologie odpadu v „prostoru nikoho“
S pádem režimu v roce 1991 přišel další šok. Do země vtrhl dravý kapitalismus a s ním i záplava zboží v plastových obalech. Albánci byli v komunistických časech zvyklí na „přirozenou recyklaci“. Nic nebylo, a proto vše, do posledního kousku plechu či plastu, zpracovali a použili pro svou osobní potřebu. Když se k nim náhodou dostala plechovka od Coca-Coly, skončila nejspíše na poličce nebo v truhle, jako ceněný suvenýr. Po revoluci v roce 1991 Albánci najednou čelili hojnosti, se kterou si neuměli poradit.
K tomuto jevu se navíc prohloubil specifický psychologický jev, který pramenil z nezájmu o veřejný prostor, který patřil státu – tedy nepříteli neboli „nikomu“. Odtud plyne logika albánského přístupu k tomuto prostoru—co je doma, to je čisté, ale co je na ulici, to se mne netýká. Odhazování odpadků na ulici není vnímáno jako ničení přírody, ale jako projev lhostejnosti ke společnému prostoru a potažmo k systému, který lidem po desetiletí bral svobodu. Chybějící infrastruktura pro svoz odpadu v nově vznikajících čtvrtích pak dokonala zbytek. V této souvislosti je nutno poznamenat, že nyní se již v ulicích velkých měst čím dál častěji objevují barevné popelnice. Zatím ale všechny barvy slouží pro směsný odpad. K třídění odpadu ještě Albánie nedospěla.
Od místních aktivit k Leonardu DiCapriovi
Naději na změnu dnes přinášejí také občanské iniciativy, které v Albánii dříve neměly žádné zastání nebo spíše neexistovaly. Asi nejilustrativnějším zástupcem je organizace EcoAlbania, která nedávno vedla úspěšný boj za záchranu řeky Vjosa, které hrozila výstavba elektráren a regulace jejího toku. Do této kampaně se zapojil i slavný herec Leonardo DiCaprio, který svým vlivem na sociálních sítích vytvořil obrovský mezinárodní tlak na albánskou vládu. Výsledkem bylo vyhlášení Vjosy prvním divokým říčním národním parkem v Evropě a zapsání Vjosy na seznam UNESCO. Vznikají zde i hnutí jako Green Line Albania, která mobilizují dobrovolníky a školy k úklidům pláží, nebo místní komunity v Prokletých horách, které aktivně brání své lesy před nelegální těžbou.
Zahraniční dotace a stín korupce
Současná transformace odpadové politiky je vcelku slušně financována ze zahraničí – například z fondů EU a německých rozvojových bank. Desítky milionů eur směřují do výstavby moderních skládek a čističek odpadních vod. Peníze ale narážejí na hluboce zakořeněný albánský nešvar, a tím je korupce. Největším, relativně nedávným, skandálem je kauza spaloven v Tiraně. Stát vyčlenil obrovské sumy na jejich stavbu, ale vyšetřování ukázalo, že miliony eur zmizely v offshoreových firmách, zatímco některá zařízení nefungují nebo dokonce vůbec neexistují. Tato kauza vedla k zatýkání vysokých politiků, například také starosty Tirany.
Lexislativní bič vs. praxe
Albánský stát, ve snaze změnit mentalitu svých obyvatel, se snaží reagovat i represí. Existují například přísné pokuty za vyhazování odpadků z oken aut (až 50 000 Lek) a v Tiraně se objevují eko-inspektoři, kteří dohlíží na pořádek. Existují zde i pokusy o zavedení kamerových systémů ve městech, které by měly automaticky detekovat řidiče, kteří porušují pravidla. Vymahatelnost je ale velmi sporadická a na venkově neexistující. Tady není problém spatřit albánskou babičku, kterak vysypává kolečka plné plastových odpadků do strže nebo náklaďák, který odevzdává obsah korby řece – která jej následně předá moři.
Závěrečný pohled: Je stav lepší?
Když se podíváme na celkový vývoj, tak musíme konstatovat, že Albánie ušla v oblasti nakládání s odpadky obrovskou cestu. Od éry komunismu, která znamenala přímou toxickou devastaci, přes 90. léta, která přinesla plastový chaos a lhostejnost, se země konečně dostává do fáze systémové nápravy. Stav přírody je dnes v mnoha ohledech lepší než za komunismu díky útlumu neekologického těžkého průmyslu, ale horší z pohledu mikroplastů a komunálního odpadu. Chceme věřit, že perspektiva do budoucna je optimistická. Soudíme alespoň podle toho, jak moc se Albánie i v této oblasti posunula za posledních pět let, kdy ji máme možnost osobně sledovat.
Co je ovšem nutné zmínit, že Albánie vyrábí 100 % elektřiny z vody a v posledních letech začíná masivně investovat i do solární energie, aby snížila rizika spojená s obdobími sucha. Je tedy spolu s Norskem a Islandem, jednou z mála evropských zemí, jejichž produkce energie je 100% zelená.
Generační obměna aneb naděje v mladých
Tlak na vstup do EU neumožňuje vládě ekologická témata ignorovat a generace mladých Albánců už vnímá čistou zemi jako otázku národní hrdosti. Ekologie v Albánii už není jen „tématem pro nadšence“, ale stává se tvrdou ekonomickou nutností pro přežití turismu a pro úspěšný vstup do evropské rodiny.
To nejdůležitější se ale děje ve školách a mezi mladými lidmi. Ve školách jsou již děti k ekologii vedeny a mladá generace Albánců, která cestuje a vidí standardy v západní Evropě, už odmítá žít v zemi plné odpadků. Ekologie se stává tématem diskusí v kavárnách nejen v Tiraně. Cesta k „evropskému“ chování bude ještě dlouhá, protože infrastruktura (třídění odpadu v malých vesnicích) stále pokulhává, ale směr je jasně daný. Albánie si začíná uvědomovat, že její největší bohatství není průmysl, ale čisté hory a azurové moře, které turisté chtějí vidět v jejich přirozené kráse.
