Řím už s východním břehem Jadranu čile obchoduje, ale co se mocenských choutek týká, tak přes Jadran teprve opatrně pokukuje. Tady (mimo jiné i na území dnešní Albánie) nyní existuje svět ilyrských kmenů a království, která měla vlastní vládce, vlastní vojska, vlastní lodě a vlastní představu o tom, komu Jadran patří. Vládne zde král Agron, panovník Ardiaeů, jednoho z nejmocnějších ilyrských kmenových království. Ilyrové nejsou jeden jednotný národ nebo stát, jde o množství kmenů a politických celků, které spolu někdy válčí a jindy spolupracují.
Král Agron a vzestup ilyrské moci
Některým vládcům se daří jejich moc spojovat, a právě Agron patří mezi nejúspěšnější z nich. Jeho království se rozšiřuje a jeho vojenská síla roste. Ilyrské lodě se pohybují podél východního pobřeží Jadranu i dále na jih až do řeckých vod. Moře pro ně není hranicí, ale obchodní cestou, zdrojem bohatství a zároveň prostorem, kde se bojuje o moc. Agronova námořní síla je v tomto období mimořádná – alespoň tak to tvrdí ve svých pamětech Polybios, řecký historik, žijící mezi lety 200-118 př.n.l..
Vítězná oslava, která skončila smrtí
Polybios označuje Agrona za panovníka, který měl nejmocnější pozemní i námořní síly ze všech ilyrských králů své doby. Po jednom významném vítězství ve vodách v oblasti Řecka se rozjela slušná párty. Šlo opravdu o velký úspěch a ilyrský král ho podle historických pramenů oslavil opravdu bouřlivě. Polybios píše, že Agron propadl po vítězství nadměrnému pití a radovánkám. Následkem oslav onemocněl zánětem pohrudnice a během několika dní zemřel. Zlí jazykové tvrdili, že šlo o otravu alkoholem, my ale budeme věřit oficiálním historickým pramenům, nikoli antickému bulváru.
Teuta se ujímá vlády
Zákonným nástupcem Agrona je jeho syn Pinnés. Zda mu v roce 231 př.n.l. bylo pět, osm či deset let, nikdo neví, jisté ale je, že schopný vládnout ještě nebyl. A právě tady nastupuje na scénu Teuta. Je totiž vdovou po Agronovi a nevlastní matkou Pinnése. Vlády se ujímá jako regentka – zástupkyně vlády neschopného chlapce – budoucího krále. Její pravomoce jsou téměř neomezené, a to Teutu zjevně baví. Podle toho, co víme z antických pramenů, rozhodně nebyla ženou, která by chtěla jen nečinně přečkat dobu, než její nevlastní syn dospěje.
Kdo má lodě, má moc
Jak již bylo řečeno, ilyrská moc se opírala především o námořní sílu. Už ve 3. století před naším letopočtem přes Jaderské moře proudilo zboží, lidé, informace i peníze. Lodě spojovaly italské pobřeží s ilyrskými přístavy a s řeckými městy (Epidamnos/Durrës či Apollonia) a s dalšími oblastmi Středomoří. Kdo měl lodě, měl moc. A kdo dokázal ohrozit obchodní lodě, mohl z námořního provozu také velmi dobře těžit.
Pirátství, nebo válečná kořist?
Antické prameny (nepřátelské Ilýrii) popisují ilyrské nájezdy na italské obchodníky takto: „Některé lodě byly oloupeny, jejich posádky zabity a mnoho lidí odvlečeno do zajetí“. Z pohledu Římanů to bylo pirátství. Z pohledu tehdejšího mocenského světa ale nebyla hranice mezi pirátstvím, válečným nájezdem a státem podporovaným kořistěním tak jednoduchá jako dnes. Jedno však bylo jasné – Ilyrské lodě začaly Římu vadit.
👉 Přečti si také článek: Skënderbeu – Nesmrtelný mýtus, hrdina a albánský symbol národní hrdosti
Obsazení bohaté Foiniké
Teuta však římským „problémům“ nepřikládala žádný význam a pokračovala v expanzi. Jedním z důležitých okamžiků bylo obsazení Foiniké (Phoinike) v Epiru, tehdy jednoho z nejbohatších měst v oblasti. Nacházelo se nedaleko dnešního Sarandë. Kořist, kterou Ilyrové získali, měla Teutu ještě více povzbudit k pokračování v námořních nájezdech. Jenže, zatímco Teuta viděla možnost dalšího rozšíření své moci, Řím za jejím jednáním viděl něco jiného-ohrožení svých zájmů a současně důvod k radikálnímu ohrazení se proti takovému jednání. Římský senát vysílá přes Jadran dva muže-bratry Gaiuse a Lucia. Oficiálně mají zjistit, co se děje, a řešit stížnosti na útoky proti římským lodím.
Osudné setkání s římskými vyslanci
A potom přichází jedna z nejslavnějších scén celého příběhu. Podle Polybia se Teuta s římskými vyslanci setkává ve městě Scodra (současný Shkodër). Bratři jí vysvětlují, že útoky na římské obchodníky musí skončit. Teuta odpovídá, že se pokusí zajistit, aby žádní římští občané nebyli poškozováni, ale zároveň dodává, že není zvykem ilyrských králů bránit soukromým osobám v získávání kořisti na moři. Reakce jednoho z vyslanců byla prý ostrá. „Římané mají zase jiný velmi dobrý zvyk. Když někdo ublíží jejich občanům, stát se postará o nápravu“, odvětil. Dal tím jasně najevo, že reakce Říma bude nekompromisní. Římští bratři opouští jednací prostor. Teuta zuří. A potom se stane něco, co má navždy změnit dějiny Jadranu. Podle Polybia nechává Teuta po odjezdu vyslanců pronásledovat jejich loď. Posádka lodi má úkol – jednoho z Římanů zabít.
Nechala Teuta římského vyslance zabít?
V Římě tento čin vyvolává pobouření a je defacto poslední kapkou, která přes pohár římské trpělivosti přetéká. Začínají přípravy na válku. Jednání s vyslanci je jedním z nejslavnějších okamžiků Teutina příběhu. Jenže, tady musíme na chvíli odložit filmový scénář, a vrátit se k historii. Opravdu Teuta nechala římského vyslance zabít? Existuje totiž i jiná verze příběhu, podle které byli římští vyslanci napadeni ilyrskými piráty ještě předtím, než se dostali k Teutě. Schůzka s Teutou, podle této verze, tedy ani neproběhla a její „podpis“ nad rozzlobenou římskou reakcí by nebyl tak výrazný. Jak přesně a na čí příkaz k zabití vyslance došlo, jisté tedy není. Co ale jisté je, že Římská republika vysílá přes moře armádu.
Řím poprvé překračuje Jadran
Řím poprvé ve velkém vstupuje na východní pobřeží Jadranu jako vojenská mocnost. Antický Polybios dokonce upozorňuje, že právě tato výprava byla prvním římským přechodem do Ilýrie s armádou a že je důležitá pro pochopení pozdějšího růstu římské moci. Teuta už nebojuje jen s některým ze sousedních měst nebo řeckých svazů. Teď stojí proti Římu. Římské lodě plují proti Teutině Ilýrii.
Zrada Demetria z Faru
Římané postupují rychle. Obsazují důležité pozice a získávají spojence. Jak už to bývá, i v tomto příběhu sehrává jednu z rolí zrada. Demetrios z Faru (Hvar), který je propojen s Ilyrskou mocí, se obrací proti Teutě. Má totiž pod svou správou též ostrov Korcyra (Korfu), který Římanům předá a nabídne jim své služby. Pro Teutu je to katastrofa. Ve válce totiž nejde jen o počet vojáků. Jde o přístavy, lodě, zásoby, informace, a především o to, kdo komu může věřit. Římané postupují dál a Teuta se nakonec stahuje do Rhizonu, dnešního Risanu v Černé Hoře, který leží v chráněném Kotorském zálivu.
Ponižující mír s Římem
Teuta už nemá možnost válku otočit. Uzavírá s Římem vynucený mír. Podmínky jsou tvrdé. Její území se výrazně zmenšuje a její námořní moc je omezena. Jedna podmínka je zvlášť ponižující. Níže pod Lissos – dnešní Lezhë – nesmějí Ilyrové plout s více než dvěma loděmi. A ty navíc musejí být neozbrojené. Šlo o významnou morální porážku. Ještě nedávno mělo Teutino království významnou námořní sílu. A najednou mohou do strategických vod vyplout pouze dvě lodě. A to ještě beze zbraní. To už není jen prohraná bitva. Je to konec ilyrské námořní dominance, kterou Ilyrové, potažmo Agron i Teuta budovali.
👉 Další naše články o historii Albánie
Záhadný konec ilyrské královny
Teuta zmizí z dějin. O jejím dalším životě víme velmi málo. Její nevlastní syn Pinnés zůstává součástí dynastie a ilyrská politika i přes porážku pokračuje. Tady končí pevnější půda historie a začíná legenda, podle níž Teuta údajně po porážce s Římem vystoupila na skálu a skokem z ní svůj život ukončila. Je to dramatický a poetický konec. Jenže nemáme spolehlivý historický důkaz, že se to skutečně takto odehrálo. Tento konec Teutina příběhu se stal součástí pozdějších tradic především v oblasti východního Jadranu.
Teutin příběh je jistým způsobem fascinující. Víme, že žila. Víme, že vládla Ilyrům. Nevíme přesně, jakou zásluhu měla na konfliktu s Římany. Nevíme přesně, jak zemřela. Víme ale zcela jistě, že její jméno a význam přežil do dnešních dnů. Její jméno přežilo jako symbol sveřeposti a odporu.
Nová socha Teuty u Shëngjinu
Příběh, který se odehrál před více než dvěma tisíci lety, se dnes vrací na pobřeží Albánie nedaleko města Shëngjin. V září 2026 zde byla na panoramatické trase mezi Shëngjinem a Velipojë slavnostně odhalena monumentální socha. Autorem je sochař Julian Muçollari, na projektu se podílel novinář Marin Mema, historik Paulin Zefi a místní samospráva. Monument měří včetně podstavce přibližně devět metrů.
Proč se Teuta nedívá na moře
Když se k soše přiblížíte, možná vás zaujme detail, že se Teuta nedívá směrem k mořskému horizontu, ale do vnitrozemí. Proč není socha obrácena směrem k moři? Bylo by to vzdušnější a dramatičtější. Pro znalce Teutina příběhu a jejího historického významu je ale odpověď nasnadě. Teuta se prostě logicky dívá směrem k dnešní Albánii a Řím má za zády. Logicky nemůže svůj pohled věnovat pokořiteli své země. Dívá se domů. Ve zdánlivě nevýznamném gestu je ukryt velký kus albánské hrdosti, kterou člověk pochopí až tehdy, když Albánii a Albánce více pozná. Kolem jejího kopí je omotán had, který ve starověkých kulturách představoval ochrannou sílu a díky svlékání kůže byl spojován s obnovou a znovuzrozením.
Můžeme si klást tisíce otázek, jaká Teuta vlastně byla. Na spoustu z nich jen těžko najdeme odpověď. Nyní stojí vysoko nad pobřežím a u nohou jí leží Jadran. Moře, které kdysi znamenalo její sílu, ale také moře, přes nějž připluli její pokořitelé. Ona ale už navždy zůstane obrácena směrem ke své zemi.
