Via Egnatia: Starověká „dálnice“, která spojila Řím s Konstantinopolí
Via Egnatia začínala v Dyrrachium (nyní Durrës) u Jaderského moře a vedla na západ obtížnou cestou podél řeky Genusus (Shkumbin), přes pohoří Candaviae (Jablanica) a odtud kolem jezera Ohrid. Poté se částečně stočila na jih a nakonec dosáhla severního pobřeží Egejského moře v Soluni. Odtud vedla přes Thrákii do města Konstantinopol (dnešní Istanbul). Celková vzdálenost byla asi 1 120 km (696 mil/746 římských mil). Stejně jako ostatní hlavní římské silnice byla široká kolem šesti metrů a byla dlážděná velkými polygonálními kamennými deskami nebo pokrytá tvrdou vrstvou písku.
Strategická spojnice impéria
Via Egnatia byla postavena, aby propojila řetězec římských kolonií táhnoucích se od Jaderského moře k Bosporu. Trasy cest Via Egnatia a Via Appia tak poskytly koloniím jižního Balkánu přímé spojení s Římem a s římskými územími na východě. Dvojjazyčné nápisy na milnících zaznamenávají, že stavbu cesty nařídil Gnaeus Egnatius – prokonzul Makedonie. Odtud také plyne název cesty. V historických zdrojích je zmiňována hypotéza, že Via Egnatia nahradila dřívější vojenskou cestu z Illyrie do Byzance.
Od apoštola Pavla po bitvu u Durrës
Cestu použil například apoštol Pavel v první polovině I. století n. l. při své druhé misijní cestě do Soluně. Hrála také zásadní roli v několika klíčových okamžicích římské historie. Jedním z příkladů může být pochod armády Julia Caesara v roce 48 př. n. l. Výsledkem tažení Caesarovi armády bylo ne příliš přátelské setkání s Pompeiem v bitvě u Dyrrachia (Durrës). Nutno poznamenat, že Caesar u Durrës prohrál. Prohrál nikoli z důvodu menšího počtu mužů, či nedostatečné organizovanosti a bojechtivosti jeho vojáků, nýbrž kvůli nepříznivému terénu, nedokončenému úseku opevnění a fyzickému vyčerpání vojska. Ale to je jiný příběh.
Úpadek, oživení a křížové výpravy
V 5. století n. l. se však silnice z velké části přestala používat v důsledku nestability v regionu. Jednoduše řečeno, průjezd či průchod nebyl zcela bezpečný. Díky malému využívání cesty byly západní úseky Via Egnatia v tak špatném stavu, že po ní cestující mohli sotva projít. V pozdějších letech byla Via Egnatia oživena jako klíčová cesta Východořímské říše. Tehdy málo používaná cesta byla zchátralá a za vlhkého počasí prakticky nepoužitelná. Proto ji musel východořímský císař Justinián I. v 6. století dát trochu dohromady. Téměř veškerý byzantský pozemní obchod se západní Evropou cestoval posléze po Via Egnatia.
Využívána byla také během křížových výprav. Křesťanské armády tudy putovaly do Konstantinopole a odsud do Malé Asie. Po čtvrté křížové výpravě byla kontrola nad silnicí životně důležitá pro přežití latinské říše i byzantských nástupnických států Nikajské říše a Epirského despotátu. Via Egnatia byla také hojně využívána během prvních evropských výpadů osmanských Turků směrem do Evropy.
Historie, o které se vypráví u rakije
Historie území Albánie je fakt hodně pestrá. Albánci navíc svoji historii dobře znají, takže o seriózní témata během seriózního popíjení rakije není nikdy nouze a je neustále o čem vyprávět.
